V sobotu 26. září 2009 v 7:15 vyrážíme dvěma auty s posádkami: Vojtěch Šrámek, Antonín Šrámek, Roman Matušek, Rostislav Slunečka a František Vlk, Jan Matyáš a Kamil Koníček na 750 km dlouhou trasu do vesničky San Martino v údolí Gsiesertal, která se na celý následující týden má stát naším přechodným bydlištěm. Ve stejnou dobu už horolezecká skupina naší výpravy ve složení Marek Minařík, Radek Šišák a Pavel Mikuláštík pomalu dopíjela ranní čaj na chatě Rif. Pian dei Fiacconi (2626m), aby za několik hodin úspěšně stanula na nejvyšší hoře Dolomit Marmoladě (3343m). Blahopřejeme, pěkný skalp na úvod! Do místa našeho ubytování - pastoračního domu Velehrad dorážíme v 16:40 a po seznámení s ředitelem O. Hráčkem, správci manžely Zálesskými a domem, lehce vybalujeme a vyčkáváme příjezdu dalších posádek. Večer, po šťastném příjezdu a ubytování všech účastníků expedice, zavládá ve skupině dobrá nálada po úspešně zvládnuté cestě, feratisti prezentují své dojmy a fotky z Marmolády, koštuje se místní Merlot a samozřejme přivezené vzorky slivovice. Také přijíždí samostatná jednotka ve složení Miloš Machálek a Drahoš Štůral, kteří se toho dne pohybovali kolem sedla Giau.
Po ranní nedělní mši se rozhodujeme k výstupu na vrchol Hörneggele (2127m) tyčící se se svým majestátným křížem přímo nad San Martinem. Auty přejíždíme ke Karbach hütte (1425m) a odtud už stoupáme turistickými cestami 36 a 52 až na samotný vrchol. Počasí nám přeje - je krásný slunečný den a tak si vychutnáváme nejen nutnou svačinu, ale i krásné výhledy do údolí Gsiesertal a na okolní vrcholy. Kamil s Ferů se rozhodují pokračovat ještě na blízký Fellhorn (2518m), my ostaní pomalu sestupujeme lesní cestou zpět k autu, abychom po krátkém seznámení s místním psem Lajkou a pivem Forst, pomohli s přípravou hovězího guláše, kterou si vzali pod patronaci Jenda s Tondů. Výborný guláš je hotov právě včas, na chatu dorazila už i feratová skupina z výstupu na Paternkofel, italsky zvaný Monte Paterno (2744m). Po vydatné večeři nemůže chybět prezentace fotek a živá diskuze nad dalším programem expedice.
Pondělní ráno je zase jako vymalované a všichni už se balí na Tre Cime. Bohužel naše turistická skupina trochu prořídla - Kamil posílil feratovou skupinu, která vyrazila na Toffanu di Roses a Fera se přidal k Milošovi a Drahošovi, kteří se rozhodli pro Paternkofel. A tak se jedním autem v 5 lidech pomalu suneme na 1. rychlostní stupeň do sedla Auronzo (2320m), abychom po trase 105 obešli skupinu Tre Cime až k chatě Drei Zinnen hütte (2405m). Vrcholy Tre Cime se nám schovávají v nízce plujících mracích a chata Drei Zinnen nás vítá nápisem UZAVŘENO a studeným větrem, který rychle ochlazuje naše mokré svršky. Po šťastném shledání s Ferů, Milošem a Drahošem, kteří už mají za sebou Paternkofel, se rychle přeslékáme a usedáme ke svačině. Zima a davy turistů nás ale rychle zvedají a tak se rozhodujeme pokořit nedaleký Sextnerstein (2539m). Vrchol Sextnersteinu je posetý pozůstatky z 1. světové války - střepinami, ostaným drátem a kulkami obalenými vrstvou rzi. Ještě několik vrcholových fotek a už na nás mávají F+M+D z protějšího Toblinger Knotenu (2617m). Sestupujeme zpět k chatě a pokračujeme po turistické dálnici č. 101 zpět na parkoviště u chaty Auronzo, kde ještě posedíme u zaslouženého piva. Po příjezdu na chatu vařím s Rosťů kuřecí maso na hříbkách s rýží a vyčkáváme příjezdu kluků z Toffany. Po Svatováclavském chorálu usedáme k večeři a pomalu se loučíme s Markem, Radkem a Pavlem, kteří už ráno odjížději zpět do vlasti.
V úterý už se na nás projevuje únava z posledních dní, takže si ordinujem odpočinkový den. Auty přejíždíme k jezeru Pragser Wildsee , které obcházíme a vzpomínáme na Feru, Miloše a Drahoše, kteří se vydali na Seekofel (2810m) svírající jezero z jižní strany. Cestou zpět se stavujeme na prohlídku městečka Monguelfo a neúspěšně hledáme otevřenou pizzerii. Nezbývá nám, než se vrátit na chatu a připravit si něco z vlastních zásob. Kamil s ostaními vaří uzené maso s bramborovou kaší a všichni už se těší na zítřejší výstup na třítisícovku Piz Boé.
Středeční ráno slibuje zase krásné počasí, takže výstupu na Piz Boé (3152m) by nemělo nic stát v cestě. Po hodině a půl přijíždíme do sedla Passo Pordoi (2242m), odkud se vyvážíme lanovkou na Sass Pordoi a odtud už stoupáme k vrcholu. Po cestě se spojujeme s Milošem a spol., kteří nevyužili lanovky a společně pokořujeme vrchol Piz Boé (3152m). Z vrcholu se nám nabízejí krásné výhledy na blízkou Marmoladu, Toffany a další vrcholy Dolomit, ale také na vzdálený Matterhorn. Zpět sestupujeme po zajištěné cestě směrem k Bamberger hütte a pokračujeme k horní stanici lanovky. Po příjezdu na chatu vaří Roman těstoviny se sýrovou omáčkou a všeobecná radost z úspěšného výstupu dává zabrat zásobám lehkého šumivého vína Spumante.
Zachmuřené pozdní čtvrteční ráno nás zastihlo ještě v postelích, oslavy byly náročné, navíc se venku schyluje k dešti. K obědu vaříme špagety a ve 3 hodiny se konečně vydáváme na procházku do vedlejší vesnice St. Magdaleny. Hodláme navštívit místní výrobnu sýrů a také pizzerii. Bohužel v sýrárně mají zavřeno, tak aspoň navštěvujeme pizzerii a ochutnáváme místní pizzu a Heffe Bier - kvasnicové pivo, které teda není vůbec dobré. Po tmě se pak vracíme na chatu.
V pátek ráno projíždíme Cortinou d'Ampezzo a pokračujeme dál až do sedla Falzarego (2106m), odkud stoupáme po trase 402 až k ústí tunelu, který zde během 1. světové války vytesali italští vojáci. Nasazujeme čelovky a ztěžka stupáme 1100 metrů dlouhým tunelem po vlhkých pražcích tvořící schody. Vlhkou a studenou tmu jen zřídka prosvítí vytesaná okna ve stěnách, která sloužila jako střílny a která teď nabízí krásné výhledy do okolí. Z tunelu vystupujeme přímo do zákopů a pokračujeme kolem horní stanice lanovky až na vrchol Kleine Lagazuoi (2762m). Odtud se vracíme zpět k lanovce a sjíždíme dolů do sedla a cestou zpět se ještě zastavujeme na vojenském hřbitově poblíž Toblachu. Na večeři děláme kuřecí steaky a zábava posledního večera ne a ne skončit.
Ráno už nám nezbývá, než všechno sbalit, naskládat do auta a rozloučit se osazenstvem Velehradu, zvláště se správcem Pavlem, který si pro nás přichystal překvapení v podobě tyrolského kroje, ve kterém se přišel rozloučit. Poslední společné foto a už uháníme po italských, rakouských a slovenských dálnicích a silnicích zpět k domovu.
Tak zase někdy v Dolomitech nashledanou ...